Chceš balík? Vydej si knihu!

13. 05. 2016 19:14:09
K napsání tohoto textu mě přivedly poznámky více či méně přejících spoluobčanů a hlavně článek Zuzany Hubeňákové „I sny se dají zdanit“, který se touto tematikou vtipně zabývá. I já jsem měla sen.

Ano, je jednoduché státi se spisovatelkou. Sednete na zadek, vlastně já nemohla ani chodit, ani sedět, tedy jsem nejdříve ulehla na břicho, a začnete tvořit. Samozřejmě musíte mít sebevědomí, že to dáte, téma a naději, že to někdo bude chtít číst. A zájemci z komunity kolem psího útulku, kde chodím venčit, byli.

Zpočátku to šlo lehce, nic jiného jsem ve svém volnu po práci ani dělat nemohla. Ale jak se mi vracela hybnost, času ubývalo, zase jsem začala chodit venčit a tudíž i čerpat nové příběhy. Ale zdárně jsem se chýlila ke konci. Pak začal proces dotváření, výběr fotek, úprav. I začala jsem řešit otázku, kdo mi knihu vydá.

Již dříve jsem se o to zajímala, tedy vím, že od doby oslovení nakladatelů do doby vydání knihy mohou uplynout dlouhé měsíce. To tedy v případě, že uspějete. Nebo taky dlouhé měsíce čekáte, než si vás vůbec někdo aspoň všimne, když už se vnucujete. Takže, aby aktuálnost zůstala zachovaná, rozhodla jsem se vydat knihu vlastním nákladem.

Zde je na výběr. Nakladatelství, která tuto službu nabízejí, existují, s několika jsem komunikovala. Dozvěděla jsem se některé cenné informace, někde mi bohužel nevyšli termínově vstříc, ale nechtěla jsem čekat dalšího půl roku. Někde byli velmi vstřícní, ale najednou komunikace utichla, někde mi nabídli tisk, ale bez distribuce. Ta je samozřejmě dost důležitá, jako sólo jezdec jste pro knižní trh nezajímaví. Ale k tomu později.

A třeba narazíte na návod, jak si vydat knihu „úplně svépomocí“. Vlastně je to prý úplně jednoduché, jen najít jazykového korektora, grafika a tiskárnu, která vás neoškube. I zcela náhodně jsem objevila, že mám tiskaře ve svém portfoliu na FB. Začala čilá komunikace.

No, tak jednoduché to zas není, protože bez nějakých programů stejně nezadáte podklady dokonale, neznáte přesný typ písma, formát, grafické zvyklosti, aby to tedy mělo ten punc profi. A taky obálku, byť představu a podklady mám, musí dotvořit grafik, kterého tedy známého nemám. Svěřím se do rukou profíka.

Jazyková úprava? Neznám ani učitele přes český jazyk, risknu to. Nejsem úplně blbá. A nakonec, už jsem mnohdy objevila chyby i v knihách z velkých nakladatelství. Ale to znamená čas, číst pořád dokola, až vás vaše vlastní dílo přestane bavit. A stejně tam nějaká ta chybka zůstane. Provozní slepota. No co už. Padá to na mou hlavu, nechala jsem se uvést jako jazykový korektor do tiráže.

Odeslání, komunikace s tiskárnou, návrhy obálky, rozložení textu, fotek, typ papíru, obálky, závěrečná korekce. Opět číst znovu a dokola svoji vlastní knížku. Vážně už mě to nebavilo. Úpravy a znovu. Kolik jich proběhlo? 3-4? Všechno je to o čase a trpělivosti. A pak jednou zadáte pokyn. Je to OK, jdeme na to. Spadlo to ze mě a začalo netrpělivé tetelení. Kdy už ji uvidíte, kdy ji budete držet v ruce? No a abych nezapomněla, ještě, samozřejmě, musíte zaplatit. Pokladnička se otřásla poprvé.

I stalo se. Přišel kolega v práci a ptá se, co jsme objednávali na nějakou stavbu a mělo to přijít kurýrní službou?

„A je to těžké jako kráva“, konstatoval.

Nenapadlo mě nic, šla jsem se podívat. Kolega hlásil odesílatele.

„To je moje“, vykřikla jsem nadšením.

„Dám ti to do auta“, řekl kolega a funěl na dvůr k mému autu, kde chtěl zásilku hodit na zem.

„Chovej se k tomu jemně, stálo to 40 litrů“, umravnila jsem ho. Držel a počkal, až otevřu auto.

Nicméně domů už jsem si z auta 2 krabice, těžké jako kráva, musela vynést sama. Ale námahu vyvážil pocit při rozbalení a potěžkání si dílka v ruce. A prolistování. Očichání. Nevoní, proč jsem si myslela, že bude vonět?

A nastal čas přemýšlet o distribuci. A to byla chyba. O té jsem měla přemýšlet dříve, než jsem snad začala psát. Takže musím pomalu a se zpožděním. První je třeba naplánovat křest knihy. Ale o tom jsem už psala dříve. Zde se tedy pokladnička otřásla podruhé.

Ale nakonec ... nikomu nic nedlužím, nikdo nic neduží mně. Ale nejdříve jsem zašla na živnostenský úřad.

„Musím něco, než mohu prodávat?“ byl můj první dotaz.

„Nemusíte, pokud se jedná o ojedinělou činnost“, pravila ochotná úřednice.

Ale pro jistotu, jsem se ještě byla dotázat na Finanční úřad.

„Musím, pokud překročím limit zisku pro náhodný příjem“, byla jsem poučena. To určitě nepřekročím, žádný zisk nebude. Pojišťovny neřeším, jsem OSVČ. Vím, co musím.

Tak a teď ten marketing, PR, reklama. Rozdávám první knížky. Ano, čtete dobře, rozdávám. Ne z dobrého srdce, ale protože si ji někdo zaslouží, spolupracoval, nebo byl součástí příběhu. Pro dobré přátele, to je samozřejmost, pro někoho, kdo mi pomůže, někomu z vypočítavosti, protože předpokládám, že mě někde doporučí. Šéfům, že mi dají v práci volno na křest knihy a přípravu. A tak, sem tam někomu.

Ale zkouším i veřejnou distribuci. V první prodejně knih, kde jsem vstoupila, mě mladý a slušný prodavač vypoklonkoval, že oni jsou „řetězec“ a berou jen od centrálního distributora. Majitel knihkupectví dalšího je frajer. Jo, domluvíme se. Mám aspoň opticky slíbeno to, co mi pokryje cenu nákladu za kus. Nepokryje, už jsem stejně ve ztrátě, ale beru. Dáma v dalším knihkupectví velmi ocenila kvalitu papíru, prvotřídní zpracování obálky a grafiku, ale nabídla mi tak málo, že jsem se rozhodla její zaměstnance nesponzorovat. Provozní v dalším knihkupectví bez problému přistoupila na cenu, ale vzala mi jen 3 kusy. Další knihkupec si dal načas, byť jsme se posléze také domluvili.

A zkuste informační centra mi poradili. V jednom mi řekli: „ My jsme turistické informační centrum, to by asi turisty nezajímalo. Ale zkuste trafiku vedle, tam prodávají beletrii“.

Tedy nejsem si jistá, že to co jsem napsala, je beletrie.

A podotýkám, že všude první otázka zněla: „Jste plátce DPH?“ Nejsem.

Takže jsem se uchýlila i k sociálním sítím, tak, jak mi už předem prorokovala moje mladá spolupracovnice a já se stále vzpouzela. Ale o tom třeba jindy.

Takže přátelé chcete balík? Vydejte si knihu. Mám, už jenom jeden, v ložnici na stole. Ale víte co? Nepsala jsem knížku pro zisk, ale pro radost svoji, či jiných. Pro ten pocit, že po mě něco zůstane. A že zachytím nějaké období, v nějakém prostoru a čase.

Někdo musí na dovolenou na Maledivy, já mám malý div v ložnici na stole. Balík. A stálo mi to za to.

Odkaz na související článek : http://pavliskova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=502282

Autor: Ivana Pavlisková | pátek 13.5.2016 19:14 | karma článku: 23.15 | přečteno: 630x

Další články blogera

Ivana Pavlisková

Čtyřnozí závodníci

Ano i chlupatí čtyřnožci závodí. A ačkoliv je zima a logický by byl report ze závodů psích spřežení, pojďme se trochu letně ohřát. A připlést se chlupáčům do cesty.

13.1.2019 v 16:53 | Karma článku: 18.31 | Přečteno: 288 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Typicky vánoční

Tak máme zas typické Vánoce posledních let. Na blátě. Nevím, které už jsou takové v řadě, ale přesně vím, že toto jsou moje sedmé Vánoce, kdy na Štědrý den směřují mé kroky do psího útulku. Myslíte, že sedmička je šťastné číslo?

24.12.2018 v 16:09 | Karma článku: 22.64 | Přečteno: 465 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Schizofrenie

Začarované slovo. Skandální slovo? Co kdo může, co nemůže, čeho je schopen a neschopen, co je schopen rozpoznat a co ne? Že to není typické vánoční téma? Zkusím vás přesvědčit, že trochu ano.

22.12.2018 v 11:56 | Karma článku: 18.39 | Přečteno: 401 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Černá je dobrá, nejlepší

Že máte dost všudypřítomných slevových lákadel spojených s černým pátkem? Že černá v životě značí smutek? Přesto nelze popřít, že černá má cosi do sebe. Elegantní, klasická, společenská, tajuplná. To je černá kočka.

25.11.2018 v 19:24 | Karma článku: 23.29 | Přečteno: 405 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Martina Studzinská

Vážená profese

Poslední dobou se hodně píše o tom, že školy stárnou. Průměrný věk učitele je přibližně kolem padesátky. Mladí se do školství příliš nehrnou. Není divu, jejich pracovní podmínky nejsou právě nejluxusnější. Jak tomu bývalo dřív?

15.2.2019 v 21:01 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 279 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Život sám to vždy zařídí nejlíp

Asi každý zažil dobu, kdy ho život více či méně drtil. Když se za tím člověk ohlédne zpět, s prožitou zkušeností, může pochopit, co mu to „drcení“ dalo.

15.2.2019 v 20:42 | Karma článku: 11.24 | Přečteno: 171 | Diskuse

Pavel Vrba

Zaplať, nebo se to všichni dozvědí

Dnešní den začal jako každý jiný. Tedy až do doby, kdy mi jeden známý oznámil, že se dostal do svízelné situace. Obdržel totiž informaci, že je sledovaný a pokud nezaplatí, všichni se dozvědí, choulostivé informace i intimní.

15.2.2019 v 18:50 | Karma článku: 22.62 | Přečteno: 1075 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Mám se naprosto skvěle

Pravoslavná víra není vůbec fanatická. Ani si nevzpomenu, zda jsem viděla někoho, kdo by se bál ďábla. Řekové si drží svoje rodinné tradice a svoji víru. A ta je zřejmě zachránila od lidského bankrotu, který v Řecku ještě nenastal

15.2.2019 v 15:49 | Karma článku: 19.69 | Přečteno: 616 | Diskuse

Petr Omelka

O jedné "multikulturní " Vietnamce

Tradice jsou úžasné a díky nim se nám zachovaly skvělé věci. Není ale tradice, jako tradice a také přístup k nim bývá rozdílný.

15.2.2019 v 14:38 | Karma článku: 25.68 | Přečteno: 1218 | Diskuse
Počet článků 292 Celková karma 19.78 Průměrná čtenost 836

Vážně i nevážně, o tom, co mě napadá, o tom, co vidím cestou.

O svých zážitcích ze psího útulku jsem napsala knížku - Potkala jsem psy, útulek a lidi.

http://www.potkala-jsem-psy.cz/

Najdete na iDNES.cz