Když máš smutek na duši … běž na Hukvaldy

Nebudu opakovat, proč chodím na Hukvaldy, do obory. I v zimě jsou krásné,  léčí duši a umí odpovídat na otázky, které si člověk klade.

Člověk se někdy dostane na rozcestí. Kam dál, jak dál. Bytostně si zde uvědomíte, že lidský život je jako příroda.

Cesty jsou někdy klikaté, někdy rovné a předem připravené a někdy pěkně do kopce.

Nic není dokonale nalajnované a rovné, jak se to jeví za slunečných dnů.

Uvědomíte si, že tak jako v přírodě, i v životě se potkáte s tím, že silnější dokážou využít slabší jedince, nebo ty co se nechtějí či neumějí bránit. Odolnější, silnější parazitují, škodí. A pak, jednoho dne, slabší nevydrží a podlehnou živlům, těm silnějším.

V odstrojených lavičkách amfiteátru vidíte náhrobky. Vzpomínky na ty, co již nejsou a měli i zde kořeny.

Člověk se ale nesmí vzdát. Musí si zajistit nový pramen obživy, když starý vysychá, nějaké hnízdo, kde složíte hlavu.

A hlavně najít odvahu vstoupit tam, kde nejste sice zváni, ale víte, že když přemůžete své strachy, věříte si, nic a nikdo vás nezastaví.

Jste si jisti, že tam někde nahoře je cíl, za kterým jdete.

Jistoty, které přetrvají věky, proti kterým jeden lidský život nic neznamená …

… i když už někde něco občas schází.

Přátelství, naladění na stejnou vlnu, jít spolu, vyslechnout. Radovat se z radostí druhého, podržet, když druhý umdlévá.

Světélko a naděje, že jdete správně.

Ale i od toho je možná zima, aby se věci rozřešily, aby se příroda zklidnila a odpočinula. A do nového jara byla plná sil.

Možná i bronzová liška by raději zalezla někam do nory …

… ale lidé jí nedají odpočinout.