Poslední dobou jsem byla víc někde v terénu, než doma, a velitelky usoudily, že je čas mi to spočítat. A začaly mě terorizovat. Ve čtyři ráno Kočina přebrousí drápky a zatne je do mých nohou. Případně tento úkon ještě zdůrazní kousnutím do palce na noze. Má to zjednodušené tím, že v teplých nocích zpravidla nemám na nohou pokrývku. A Koči obchází kolem a jistí to ze zálohy.
„Tak tobě jsou nějací cizí psi přednější, než my? Jak si to představuješ? Jídlo dostáváme nepravidelně a nenapsala jsi o nás už ani nepamatujeme! Rozmysli si to dobře, nebo ještě přitvrdíme“, pravily.
A na důkaz toho, začaly druhého dne ráno prudit o půl hodiny dřív.
Chci-li zachovat aspoň základní dobu spánku, musím si to vyžehlit.
Takže vězte, mám doma dokonalou dvojku.
Milují sluníčko.
Jsou pracovité, zvládají čtení výkresů tam i zpátky, samozřejmostí je obsluha tiskárny i práce na notebooku.
Koči je zvláště dobrá pomocnice při předběžné tvorbě cen „pohledem z okna“.
Dokážou ochránit domácnost před vetřelci.
Zároveň jsou velmi skromné, dokáží si najít místečko k odpočinku i na velmi omezeném prostoru.
Mají vkus, vědí, že na bílém podkladu se hezky vyjímají a dokážou si ho přizpůsobit.
A když namítnete, že bílá vesta je čistě vypraná, upřou na vás svůj přísný uhrančivý až démonický pohled s otázkou.
„A jako co? Máme snad spát na špinavé?“
Mají pravdu, prostě dokonalá dvojka.
