Někdo chce pejska, najde si v inzerátech rasu za přijatelnou cenu a nepídí se po rodičích, jestli nemají nějaké dědičné nemoci, jestli nejsou neurotici, agresivní jedinci. Po úrovni chovu, v jakých podmínkách žila štěňata, v jakých podmínkách pak žijí rodiče štěňátek. O tom, že oficiální chovné stanice musí mít veškeré doklady a oficiálně uchovněné psy, nic nevědí. Ani je to nezajímá.
Chcete psa? Za 5000 boxer bez PP, nebo čivava za 3500, pražský krysařík za 5000 Kč? To je dobrý peníz, samozřejmě, že nepotřebujete PP! Ne, nehodlám otevírat téma množíren. Může to být třeba „nešťastná náhoda“, jak majitelé pejsků s oblibou uvádějí. Pejsci bez dozoru si zaskotačili. Nebo někdo řekne, že chce aby fenka měla aspoň 1x štěňata. Protože se to prý má?
„Jé, vy máte hezkého pejska stejné rasy, co kdybychom to dali s těmi psy dohromady?“ Jestli ten „skokan“ je vůbec vhodný, neřeší. Nevědomky, ale taky „množí“.
Psů je dost. Za dobrou cenu. A pak se není čemu divit, že jich hodně skončí v útulku. Proč? Neposlouchají, jsou nevychovatelní, musí se chodit venčit, hodně sežere .... Nelze určit jaký vliv mají schopnosti lidí a trpělivost psa něčemu naučit, dát mu limity a řád. Aby pochopil, kde je jeho místo v hierarchii lidské smečky. A jaký je poměr těch, kteří přecenili svoje možnosti a schopnosti, když si vybrali psa velkého, akčního, prostě nepřiměřeného svým možnostem a schopnostem. A nechci rozvádět případy týrání psů.
Tak co? Nestál zas tak hodně, vrátit ho nemůžu, tak ho někde vyhodím, uvážu. Však ho odchytí, najdou a strčí do útulku. Ať ho živí a vychovává kdo chce?
A tak se pejsek ocitne v útulku. Když má štěstí. Také může skončit pod koly auta. Ale je to štěstí? Ano má střechu nad hlavou a misku žrádla. A smutně hledí přes mříže a možná nechápe proč ...? Ty obrázky znáte.
Ale co se psem v útulku? I on chce domov, svého páníka, svoji lidskou smečku. I když, co my víme, co chce? Takže je zájmem pracovníků útulku, případně skupin dobrovolníků, kteří se kolem útulku sdružují, aby všichni pejsci našli svůj nový domov. Pochopitelně, je to i o penězích. Hodně psů, velké výdaje, málo psů, malé výdaje. Útulků (městských) je mnoho, různých úrovní komfortu, obsluhy, provozu. Všechno je o penězích a dobré vůli. Někde to zvládají svými silami, někde je to více o tom nadšení. A to opět nemluvím o soukromých azylech. Tam je to dost jinak. Složitější získávání peněz, ale většinou „domácké“ prostředí pro psy.
V útulku, kam chodím venčit je to hlavně o tom nadšení. Obsluha psy nevenčí, není tam stálý provoz. Něco o nich ví, když se psy manipulují, ale jak se projevují venku, mimo mříže, na vycházkách, jak se chovají k lidem, nebo druhým psům se dozvídají většinou zprostředkovaně. Pokud vůbec.
Pak to chodí tak, že venčitelé zjišťují, co je který pes zač. Některý se bojí vylézt zpočátku z boudy, některý se bojí zvednuté ruky, některý se bojí prudkých pohybů a brání se. Bil ty psy někdo před tím?
A pak je to o přístupu venčitelů. Za nějakou dobu si i psi, kteří přišli s nějakým problémem, zvyknou, že ti lidé, co je berou ven s nimi lítají, mazlí se, chodí se s nimi koupat k řece. Když je příležitost, vyzkoušíme i překážky na cvičišti. Zkoušíme, jak reagují na které psy, s kterými se snesou, s kterými ne. Jak reagují na hlouček lidí, na děti. A dostanou pamlsky.
Někteří psi se z agresivních nebo ustrašených jedinců stanou osobnostmi. A přestože se tyto informace snažíme psát pesákům do alb, která mají na facebookové stránce zřízené pro propagaci útulku, nikdy nemůžeme zaručit, jak se bude který pes chovat v domácím prostředí.
Jsou psi lekaví. Na bouřku, nepředvídatelné zvuky, nad hlavami nám třeba létají vyhlídkové balóny. Zvuk plynového hořáku v některých psech vyvolává hrůzu. Ale nedokážeme odhadnout, jak bude reagovat na domácí prostředí? Jestli se snese s kočkami, jestli mu vadí zvuk vysavače, sekačky? To nemáme možnost vyzkoušet.
To si musí zájemce vyzkoušet sám. Obrnit se trpělivostí a psa si vychovat k obrazu svému. Ale někdo neřeší nějakou výchovu. Předpokládá, že ten pes umí vše. Poslouchat, plnit příkazy, nezlobit, neotravovat, že chce jít na procházku ... Ale kdo je to měl učit? Nemáme na to podmínky, i když se snažíme, aby alespoň uměli sedni, lehni, pac. Zájemce má možnost si vzít psa na zkoušku. A do určité doby má možnost psa do útulku vrátit. Bez udání důvodu. Zadarmo.
A někdo vyslechne vše o pesácích a řekne, že si raději pořídí štěně. A jsme zase na začátku. Ale to štěně neumí vůbec nic, stejně, jako mnozí pesáci z útulku. Navíc o těch psech z útulku alespoň něco víme. O těch štěňatech, o jejich předpokladech k čemukoliv neví majitel vůbec nic. Mnohdy se o to ani nezajímá.
Mohu ze zkušenosti uvést, že většina psů se adaptuje na nové prostředí velmi rychle a při troše přízně ze strany člověka se stávají velmi vděčnými společníky. Nakonec, je rozdíl mezi studeným kotcem a gaučem v obývacím pokoji. I ten pes to pozná.
Ale jsou psi „problematičtí“. Příklad? Nedávno jsme byli navštívit, přes půl republiky, fenku, která se dostala do útulku před dvěma lety. Zpočátku vystresovaná, nesnášela starší lidi, vadila jí zvednutá ruka. Postupem času si zvykla na pravidelné venčitele, milovala lítat po poli, hrabat, čmuchat, prostě lovec. Ale nechtěla jít na vycházku s každým. K ostatním psům byla nesnášenlivá. Každého si označkovala kousancem do zadní nohy, na fenky byla velmi ostrá. Divím se, že jí to žádný, ani velký pes, nevrátil. Byla tam víc než rok. Ale pak se dostala klikatými cestami do dnešního domova. Žasli jsme, společnici jí dělá mladá fenka, nevadí jí kocour, slepice. Měli jsme příležitost ji na delší vycházce vyvenčit. V lese. Chovala se opět jako lovec. Bylo vidět, že si vzpomněla, byla ráda, že nás vidí, možná by i jela zpátky s námi. Ale má dobrý domov. Klárka.
Nebo jiný případ. Fena hovawarta. Přišla ve zuboženém stavu, ekzémy na uších po celém těle. Dlouho byla v karanténě, léčila se. Při první vycházce vypadala jako bezproblémový pes. Smečka lidí, psů kolem. Rozkoukávala se. A na jedné z následujících vycházek se vytrhla a napadla druhou fenku. Dost vážně ji potrhala na hrudníku. Od té doby ji mohli venčit jen prověření lidé a taky ti, kdo si vůbec troufli. Když uvedla do pohybu svých 50 kilo živé váhy, bylo ji umění udržet. Jediný pes k ní mohl blíže, Rex, který je nekonfliktní, kterému nevadila její pověst zabijáka a zjevně ji miloval. Toho snesla. Ostatní ji obcházeli velkým obloukem. Přijel si pro ni pán, který se psy nemá žádné zkušenosti. Na hlídání. Dost jsme se obávali. Za pár dní volal, že nehlídá, bojí se vyjít na zahradu. Jeli jsme se podívat. Ocas stažený mezi nohama, držela se u nás. Ale už si zvykla dívat se na televizi a na gauč.
„Dejte jí čas, musí si zvyknout!“ zněl pokyn. A pár rad následovalo. Za čas volal, že už hlídá. Jeli jsem znovu. Hrdě vztyčený ocas nad záda, lítala po zahradě, proháněla ovci. Kápo Ennie. A pár trofejí – sousedových slepic. Nemají chodit na „její“ pozemek. Soused pochopil.
Prostě každý pes je jiný, ať z útulku, nebo chovu. Bez práce člověka, vstřícného přístupu a trpělivosti nezaručí dokonalého psa ani průkaz původu.
Ale víte co? Na jednoho pesáka z útulku bych vám záruční list dala. Pepin. Dokonalý společník. Vděčný za pohlazení, pohodovou i svěží vycházku. S hygienickými návyky, nenáročný. Nekonfliktní. Že má 9 let? A co? Jsem přesvědčená, že má v sobě přes nějaké koleno geny corgi. Krátké nožičky, pevné tělíčko, vytrvalost a dlouhověkost. Že má klapaté jedno ucho? Našla jsem krásnou myšlenku, která na něho sedí, jako poklice na hrnec.
„Nehledej krásu, ta srdce nemá. Hledej srdce, krása přijde sama.“
http://www.potkala-jsem-psy.cz/
