Co se mračíte?

Ptal se mě šéf sousední firmy, když mě potkal před budovou. Nemračila jsem se, jen jsem se soustředila, ať mi neukápne slina, protože jsem si nesla na oběd řízek.

Potkali jsme se den před tím u mého šéfa a položil mi tentýž dotaz: „ Já jsem tady ve firmě za tu zlou“, pravila jsem a šéf to potvrdil, někdo prý musí hlídat, aby chlapi neměli v papírech nepořádek. Podnikatel se zamyslel  a říká: „Já to mám ve firmě vlastně taky tak, kolegyně se taky mračí. Ale vy, baby, to máte v genech, na vás musí být hned vidět, že jste mrchy“.

Samozřejmě, dělám v profesi, která je z velké většiny vyhrazena mužům. Nemůžu se naivně usmívat hned na začátku, aby si dodavatel myslel, že mě, firmu, nějak obelstí. Ale ti co mě znají dlouho vědí, že jsou situace, kdy úsměvem a hurónským smíchem nešetřím. Když začneme o strastech stavebnictví a končíme cyklotrasami, kde se jezdí od hospody k hospodě.

Nakonec na oficiální fotce na stránkách mateřské firmy, mám úsměv od ucha k uchu. Měly jsme s paní fotografkou při focení zajímavé téma.

Nikdy jsem nebyla permanentně rozesmátý typ. Spíš vážný, kdy jsem pozorovala a naslouchala. Poprvé mi otázku: „To se tak mračíte jen na mě, nebo na všechny?“ položil zkoušející na škole. A měla jsem juchat před ústními, když jsem neoplývala exkluzivní postavou, tudíž se předpokládalo, že budu mít cosi v hlavě? A o tom jsem právě měla trochu pochybnosti. Ale dobře to dopadlo.

Jak šel čas, měla jsem období střídavé, kdy jsem měla snahu se usmívat. Naposledy to bylo před asi třemi lety, kdy jsem získala nové sebevědomí a sebevědomý úsměv. Líbilo se mi to, lidé se též usmívali. Jenže to taky mělo háček. Kdykoliv v minulosti, i v době poměrně nedávné, jsem nasadila obličej vstřícnosti, někdo se na mě nalepil. Pouliční prodavači čehokoliv, bezdomovci, občané tmavší pleti, různé zvláštní existence. To se mi stávalo zvláště dříve, třeba při návštěvě restaurace, kdy mi lehce ovíněný pán začal skládat komplimenty, že jsem taková vážná, ale působím hrozně důvěryhodně a začal mi líčit své životní trable. I když jsem tam byla s jinou společností. Nevadí mi to, tyto informace nenasávám, tak jako pivo a nemají destrukční účinek na moji psychu, ale vadil mi ten odér. A  chabá artikulace.

Také mi občas někdo řekl, že se mě proto lidé bojí, že působím nepřístupně a přísně. Dokonce dříve i můj budoucí šéf. A co? Aspoň po mě nikdo nic nechce. Stačí, že já mám vlastní pomahatelské pudy.

No a poslední dobou to už byl extrém, pracovní zátěž, jakou dlouho nepamatuji, stěhování ve firmě,  další práce doma, stres, trochu už jsem si hrábla do rezerv. To už jsem se mračila permanentně. Takto bylo i s tím řízkem. Podnikatel položil doplňující otázku: „ Vy se snad na ten řízek těšíte víc, než na výplatu!“ V tu chvíli ano, těšila jsem se, že si v klidu sednu a pochutnám si a budu mít aspoň na chvilku klid. A ještě z toho má legraci!

A po tom všem mi včera „bouchnul kotlík“. Rozlítila jsem se na všechny a na všechno na FB. Protože se mi se mi opožďoval nástup na dovolenou. No uznejte, to se mám usmívat? Tak mi to všichni postižení promiňte, jestli jsem se snad někoho dotkla. Stane se asi každému.

Ale dnes už je konečně po všem, tak jsem si dnes dopřála lehkou očistnou kůru u řeky, kde venčíme psy. Ticho, žádné davy, jako na veřejných koupalištích, šumění stromů a zurčení vody. A k tomu specialitu, knihu Miluj svůj život. Začetla jsem se. Knížku mám již dlouho, je ohmataná, dost mi před časem, 10, 15 lety pomohla. Občas ji otevřu a teď mi to přišlo příhodné. A postupem času, jak jsem si oživovala dobré rady, jsem se začala usmívat. A proč ne? Vím jak na to a vím, že to funguje, že to už v hlavě mám, akorát je potřeba to zase oprášit.

Takže takto naladěna jsem se s úsměvem na rtech vydala k domovu.

Ale ubezpečuji vás, že to nebude mít dlouhého trvání, zase nasadím kamennou tvář. Jdu totiž dnes večer na pivo a nepotřebuji, aby mě a moji společnost, zase nějaký „slimpák“ otravoval slovy o jakési důvěryhodnosti.

Totiž, ti co mě znají, vědí, že za kamennou tváří je jiskérka v oku a úsměv na srdci. A kdo se nebojí sebe, nemusí se bát ani mě. I když se občas mračím.