To hnusné ego

V nedávné době se mi dostalo výtek vůči mému chování. A jedna z výhrad se týkala mého ega. Protože jsem ještě nedávno neměla skoro tušení, že něco takového mám, jak je mým zvykem, začala jsem hloubat a hledat odpověď.

Žiju v městě, kde se narodil Sigmund Freud, psychoanalytik, který teorii ega rozpracoval. Čím více jsem se nořila do různých textů k tématu, ať už byly od psychologů, psychiatrů, či různých guru východních filozofií a jiných teorií, výrazů jako osvícení a nirvána, tím více jsem zjišťovala, že vlastně nic nechápu. Tato oblast je tak široká, že odpovědět jednoduše na otázku: „Co je to ego?“, prostě jako laik nedokážu.

Ale aspoň pro základní pochopení jsem si poznačila pár vět, které možná velmi ze široka danou oblast identifikují:

1. „Díky egu se můžeme ptát a učit se. Tak jako jsme to dělali, když jsme si ve dvou třech letech ego uvědomili. Zdravé, radostné, dychtivé, zvědavé, učící se ego. Bez ega by nás ani nenapadlo, že je to možné.“

2. „Ega se nemůže nikdo zbavit, je součástí každého z nás, ale můžeme se naučit ho ovládat. Jak začít? Začněte malými krůčky. Přestaňte závidět, neporovnávejte se, nevytahujte se, naučte se odpouštět. Na cizí lidi se dívejte jako na přátele a jednejte s nimi upřímně. Když budete vy ti hlavní, kdo ovládá váš osud, ego již nikdy nebude mít šanci převzít otěže a začít vás ovládat.“

 3. „Ovládnout své ego znamená ovládnout úspěch.“

Tedy stručně řečeno – každý strůjcem svého štěstí, jak říkala moje babička.

K těm výtkám. Dílče byly oprávněné, dílče jsem dostala za ucho, ani nevím za co.  Ale když se kácí les, létají třísky.

Neprožila jsem všechny životní situace, ani jsem nemohla. Neznám všechno, čerpám jen ze svých zkušeností a z toho, co mám odpozorováno ve svém okolí a z toho, co se osvědčilo mně. Nebylo to nic, co bych o sobě nevěděla. Prostě jsem štír provokatér, buldozer s nekonečnou energií, který nehledí kolem a zapomíná někdy přibrzdit, zastavit, nebo řadit zpátečku, když ostatní nestíhají. Občas se chovám  jako kráva.

A někdy, při té zběsilé jízdě, si ani své chyby neuvědomuji, ale vím že jsem omylná, jako nakonec každý a když mě někdo nakopne, nestydím se omluvit a uznat své prohřešky. Leč mým největším prohřeškem je přímost a upřímnost. Proč?

Nedávno jsem si díky jednomu kolegovi blogerovi připomněla nesmrtelnou „Babičku“ a Boženu Němcovou. Kolik moudra a životní pokory je v jejich dílech!  A dokonce jsem jeden citát už jednou použila:  „Upřímný přítel je ten, kdo tě napomene, kdo ti řekne pravdu do očí, toho si važ.“ Nebo jiný: „Kdo je schopen pomáhat, musí pomoci“.

Ale dnes je asi jiná doba. A to je můj problém. Já pravdu zkousnu, je-li míněna v dobrém, pro nápravu věci, ale u cizích lidí jsem párkrát narazila. Tedy cizích … chovala jsem se k nim, jako k přátelům a jednala s nimi upřímně. Viz odstavec 2. výše. Jsme tedy u ega. Krotím své ego, nezávidím, odpouštím, snad se nad nikoho nevyvyšuju a jednám s lidmi upřímně. Ale málokdo to chce. Stejně se vzájemně neposloucháme.

To co jiným připadá jako předvádění se, prosazování se, tedy to, že se zviditelňuji třeba psaním blogů, nebo v diskuzích ve „psím spolku“, já nazývám svojí obrovskou odvahou jít s kůží na trh, nestydět se za názory a myšlenky. A třeba se i ztrapnit. Nemohu se toho pocitu nabažit, kdo mě zná déle, ví, že před nějakými 5-6 lety bych na veřejnosti ani nepípla.

Život mě tehdy trochu začal fackovat a začaly se dít se mnou věci. A obrovskou satisfakcí a povzbuzením mi byla věta, pronesená mým spolužákem ze základní školy u příležitosti setkání po hodně letech: „Ivano, jsi pro mě největší překvapení na této akci“. Díky, Hynku.

Proč bych se tedy měla držet v pozadí, což jsem dělala téměř celý život, kdy jsem byla hlavně pozorovatel, když mě to baví a občas to baví i druhé? Není to nezkrocené ego, je to konečně sebedůvěra. Vím už, co od sebe mohu čekat, znám své možnosti a schopnosti. Konečně! A vím, že to sama se sebou už v pohodě vydržím, i když nějaká zakopnutí určitě budou, nejsem neomylná a facku taky nějakou snesu.

Asi to tak mělo být. Každý má potkat v danou chvíli někoho, kdo mu má něco dát, byť i třeba výstrahu. Někoho, kdo ho posune někam dál, kdo mu něco připomene, má ho něco naučit, třeba respektu, trpělivosti a toleranci. Zkrátka někoho, koho si v danou chvíli zaslouží.

Někoho, kdo měl třeba připomenout a oprášit bývalou zálibu ve fotografování, někoho, kdo si umí užít fajné dny. Mělo to pro mě význam. Díky za to.

Použiju ještě jeden citát, který jsem už též někdy uváděla. „Jdi svou cestou, když s tebou někdo chce jít, půjde, ale nečekej na něj. A když s tebou nepůjde, neohlížej se, nevyplatí se to. Na cestě potkáš někoho jiného, kdo s tebou půjde rád.“

Nehroutím se už z nezdarů, mám jistotu, že já sebe nezklamu. Zkouším, bojuju, putuju někdy správně, někdy sejdu a všimnu si, stačím napravit směr, ale někdy narazím na zeď. Poučím se?

Věřím, že ještě pár lidí potkám. Kde beru tu jistotu? Protože to tak má být. A protože jsem včera našla …