Libová Libavá

Dvakrát za rok otvírá vojenský újezd Libavá své brány civilistům, aby brázdili po určených trasách rozlehlým území Oderských vrchů na kole, či pěšky.

Start, jeden z mnoha, byl u Zeleného kříže za Potštátem. Byla jsem zvědavá, protože jsem slyšela různé názory na tuto oblast. První, kromě ticha, co mě zaujalo, byly čisté  lesy kolem trasy. Bylo vidět, že zde probíhá pravidelný úklid.

Že to není území zdevastované svědčí například i přírodní rezervace Smolenská luka se dvěma rybníky, mokřady a rozličnou flórou i faunou.

Zde aspoň pohled z dálky. Blíže nelze. A taky mám na paměti slova kamaráda, jehož rodiče se zde poznali, když zde otec sloužil jako voják – pozor na miny! Tak zde asi nebudou, ale zákazy se mají dodržovat.

Ale i u cesty je možné vidět  ledacos.

I já, která jsem nikdy nic kloudného nenašla, jsem poznala, že to je exkluzivní hřib.

Zvláštní krajina, trochu připomíná valašské horské louky, ale chybí zde jalovce. Na druhou stranu, uvidíte třeba hrušku, třešeň. Možná pozůstatky původních zahrad.

Připomenutí místa, kde býval kostel původní německé vesnice Velká Střelná. Obyvatelé byli v roce 1946 odsunuti.

Po cestě potkáváme potůčky a vodní plochy …

…ale všichni směřují k jednomu místu …

… ku prameni Odry. Tak toto je jeden z evropských veletoků.

Rozličné skalní útvary …

… i s vyhlídkou.

Jezdí zde také vláček.

Cesty jsou různé. Od lesních, zpevněných, polních až po hrůzný úsek kočičích hlav.

Ale někomu se to jezdí!

Pěší doprovázeli věrní čtyřnožci.

Vypadá, že by si dal pivo.

Kostel s pohnutým osudem ve městě Libavá. Sloužil jako vojenské skladiště, ale aktivitou místních občanů je opravován.

A proč v názvu slovo „libová“? Jednak mi tento název doporučil výše zmíněný kamarád a druhak zde v tomto prostoru jsou luxusní louky ...,

…které jsou správně využity.

Měla jsem co dělat, ať jim zachytím aspoň hřbety, byly totiž v poklusu. A tedy rozhodně libové.