Jak přežít léto v bytě

LETNÍ POVÍDKA PRO VÍKEND MF DNES. Trávím v bytě své druhé léto v životě, ale stále ještě na sobě pozoruji reflexy, které byly typické pro letní život ve velkém rodinném domě s obrovskou zahradou.

Léto je v plném proudu. Po podivném jaru, kdy buď pršelo, nebo byla zima, se opožděně dostavilo. Pravda, co už nezvládne na délce, snaží se dohnat intenzitou a dalšími extrémy, vysokými teplotami a bouřkami. Těchto horkých dnů je letos nějak hodně a předpovědi slibují další pokračování. Snažím se jistými opatřeními, které se mi osvědčily v rodinném domě, udržet teplotu v bytě na přijatelné úrovni. Musím sedět občas zavřená, protože pracuji i doma, tak se aspoň snažím  si to prostředí udělat snesitelným.

Po loňských zkušenostech, kdy jsem teprve zjišťovala, co je to bydlení v bytovém domě, jsem si řekla, že musím být na novou letní sezonu lépe připravena. Vloni pro mě byla některá zjištění šokující v takové míře, že mi to hodně rozhodilo psychickou pohodu. Bezohlednost a hlučnost sousedů, režim života sousedních bytů v úplně jiném časovém posunu, než který je mi vlastní, hluk v okolí domu, na který jsem nebyla zvyklá. Mnozí se pousmějí, ale ten kdo žije v tomto prostředí celý život, nebo jeho valnou část, nemůže dost dobře pochopit, že některé věci vůbec zmiňuji. Musím, žila jsem v jiném prostředí, protože člověk si ve svém domě jisté záležitosti řeší úplně jinak a i s těmi sousedy byla ta domluva jednodušší a hlavně možná. A zvykat si na takový životní otřes v padesáti je něco jiného než ve dvaceti.

Tedy příprava na letošní letní sezonu byla důkladnější. První, co jsem musela zvládnout – eliminovat hluky ve večerních hodinách, protože se zavřeným oknem se v létě opravdu spát nedá. Jsem totiž ranní ptáče a vstávání za kuropění podmiňuje, že s těmi slepicemi i uléháte, pakliže máte být druhý den svěžího ducha. Duševní práce to žádá. V extrémních případech používám špunty do uší, na spoustu zvuků jsem si zvykla, tak jako za studií na vysoké škole na projíždějící a cinkající tramvaje pod okny ubytovacího zařízení. Zvyknout se dá skoro na všechno. Vychytala jsem dobu, kdy je nutné ulehnout a usnout z hlediska provozu okolních bytů. A extrémně hlučný soused  chvályhodně ztlumil přehrávač hudby na přijatelnou mez.

Ale i tak vyvstala nutnost se nějak v letních dnech zabavit. Najít nějaký program pro volné chvíle, který člověka odvede od reálu uzavřeného bytu. Musím se to teprve učit, ve své nemovitosti to člověk neřešil. Vyjdete na zahradu a můžete dělat, co vás zrovna napadne. Intuitivně. Nebo taky třeba nic, ve stínu pod šumícími listy stromů jen pozorovat přírodu. Ale na velké zahradě se lelkovat stejně moc nedá. Dávalo to nepřeberné možnosti i pro cizí a možná jsem i pro ledaskoho ztratila na „atraktivitě“, protože kouzlo vlastní zahrady má něco do sebe. A člověk se zabavil na vlastním, nebylo třeba opouštět nemovitost. Teď musím vycházet ven, ale už cítím nutnost uvažovat, za kým mohu jít, ale než někoho vědomě obtěžovat, nebo čekat, že si na mně někdo vzpomene, to si raději počkám na „lepení“ na jazyku, hospůdek se zahrádkami je přes léto celkem dost. Ale ne vždy si to člověk může dovolit, zvláště, když fungujete jako řidič. Na zahradě jsem se uměla zabavit sama, musím to zvládnout i bez zahrady. A nakonec i toho buřta na ohýnku už vím, kde si můžu opéct. Sice na veřejném prostranství, za drobný peníz, ale je můj a opečený, jak chci já. Tedy do černa.

   Jsou ovšem dny, kdy musíte, nebo spíše chcete sedět doma. Našla jsem si činnost, která mě sice nutí sedět u počítače, ale není to práce a baví mě. Pokládat myšlenky na papír, respektive na obrazovku. Psát. Hezky jsem si navíc vymyslela, jak tuto činnost vykonávat, aniž bych při tom musela být zcela zavřená v bytě. Přece si mohu sednout na balkon a tvořit tam! A už jsem pro to něco udělala. Pořídila jsem si i notebook pro operativnost pohybu. Když jsem si ho vezla domů, už jsem se radostně tetelila, že si na ten balkón sednu a budu tvořit. Ale dílče mě zabrzdila přemíra práce a dílče vedra.

Na bývalé vlastní nemovitosti bych sedla někam do stínu s vychlazeným nápojem. To by se tvořilo! No ale to již je nedostižný sen. Ale nějak to přece musím vymyslet! Protože v horku trpím, není pro mě myslitelné, abych zasedla ke klávesnici a přitom si otevřela okno, abych měla nějakou zvukovou kulisu. Když mám uvnitř „příjemných“ 26 stupňů, kdy už opravdu nemusím nosit ponožky sibiřky, nebudu si otevřeným oknem pouštět vzduch, který má 35 a více stupňů. Byť ten vzduch proudí a dělá průvan. Stačí že k tomu občas zafungují hormony, dámy, co zápasily s klimakterickými obtížemi, vědí, o čem mluvím. Tak jak přelstít nutnost být zavřená? Neustále mi někdo zdůrazňuje: „Co řešíš? Máš přece dva balkony!“ Ano, na jednom je čtyřicet dopoledne a na druhém odpoledne. Pod košatým stromem se horko snáší lépe, než zády k rozpálené fasádě! Na ty balkony si nechodím vypít ani kafe!

Napadla mě ještě další varianta! Vyjít si někam do přírody, kde šumí stromy a zurčí voda. No, ale kde tady ve městě, když chůze na slunci nad 10 minut je utrpením? Tedy je ještě jedna varianta. Najít nejbližší slušnou zahrádku u restaurace, kde nebude příliš hlučno, bude tam přijatelně a zakotvit tam. A spojit příjemné s užitečným.  Ale byla by to varianta poněkud lezoucí do peněz. Po suchu bych tam samozřejmě neseděla.

Mnozí teď nad tím kroutí hlavou: „Proč je dobrovolně zavřená v bytě? Proč nejde někam k vodě?“ Protože mě to neláká. Nemám příliš kladný vztah k vodě, ke koupání, k hordě uřvaných vodomilů na koupališti, kde je v těchto dnech hlava na hlavě. Proč nerada plavu? Asi nějaké trauma z mládí. A taky přesvědčení z pozdějších let, kdy jsem byla oplácanější a nějak mi bylo proti srsti vystavovat špeky. Že to dneska nikdo neřeší? Málokdo je soudný. To je, pravda, taky jeden z důvodů, proč mě to na koupaliště netáhne. Chcete okem spočinout a pokochat se pohledem na švarného jinocha  a do výhledu vám vleze pupkatý chlap, který si nese pivo a buřta a přes břicho si nevidí ani na špičky prstů na noze. Leda s předklonem. Ale jinak nemám nic proti pivu s opékaným buřtem. A přírodní nádrže mě odpuzují tím, že je tam přemíra bodavého hmyzu a ten já, jakýmsi nedopatřením, extrémně přitahuji. A nebaví mě ležet na slunku a opékat se.

Ale k vodě nemám úplně záporný vztah. Nakonec, když jsem byla majitelkou domu a zahrady, často jsem pustila na zahradě ledovou vodu ze studny a hadicí jsme se osvěžovali a řádili třeba  se psem, že nebyl třeba ani bazén. Ale dost nostalgie, teď si můžu tak leda natáhnout hadici od pračky.

Nucený pobyt v uzavřeném prostoru vás také přiměje k archívní činnosti, aspoň jsem přetřídila dokumentaci v domácí kanceláři, objevila jsem věci zaváté prachem a nenašla poté to, co jsem hledala na stabilním místě, kde to bylo vždy. Z toho plyne potvrzení zásady … na pracovišti neuklízet! Tak aspoň zase vyseparuji trochu oblečení, které již opravdu není použitelné z důvodu nadměrné velikosti. Moc už mi toho nezbylo, ale nehodlám se dusit přemírou věcí, na které sedá prach. A rýsuje se mi naděje na doplnění nějakých kousků, tak musím udělat přece místo. Dáma, kterou jsem se snažila přivést na správnou cestu životosprávy a pohybu, a která úspěšně stále vzdoruje, mi nabídla, že si v jejím šatníku, který obsahuje i kousky z dob, kdy byla štíhlá jako proutek, a které možná ani neměla na sobě, mohu vybrat. Do proutku mi sice ještě něco chybí, ale zkusit to mohu.

Ale nemysli si milý čtenáři, nesedím jen doma. S oblibou v horkých dnech usedám i na kolo. Ano, na kolo,  nemám úpal, který by mi zastřel rozum. Než chodit v tom hicu pěšky nebo jezdit autem, raději se přepravuji do práce na kole. Tedy někdy tím autem musím, ale co jde, sednu na kolo. Ráno zatím není moc znát, že je po Anně, tedy chladna z rána. Takže se jede velmi příjemně. Odpoledne je to trochu horší, ale nehoním se, nechci zkolabovat v prvním kopci. Toho už jsem tam jednou byla svědkem. A dodržuji pitný režim. Kdyby bylo nejhůř, umím z kola i sesednout. Nejsem kamikadze. Ale nejlepší je stejně svižná jízda po rovině nebo z kopce. Vzduch vás pěkně ochladí a je to výrazně lepší, než se ploužit pěšky a boty se vám lepí do asfaltu. A víte jak chutná při takové jízdě pěkně vychlazený polotmavý Birell?

Je léto, co tak dovolená? První pokus už jsem měla. V momentě, kdy jste ale jeden den doma a další musíte do práce, je po jakémkoliv efektu dnů, kdy máte relaxovat. Takže ještě něco musím vymyslet a hlavně si prosadit. Nejspíš to bude něco zase spojené s kolem, ale až pominou ty vedra. Nechci se svést houkajícím žlutým vozem. Něco už se mi rýsuje v hlavě, ale zase musím vymyslet, jak se postarat o kočku v případě, že bych chtěla odjet pár dní mimo. Ale zkusím sondovat v ubytovacích zařízeních, která nabízejí možnost mít s sebou psa, jestli je možné mít také kočku. Tuto variantu jsem ještě nikde v nabídkách neviděla. Ovšem musím zvážit, jestli by převoz nebyl pro ni větším traumatem, než to, že ji chodí krmit někdo cizí a nemůže spát „na svém“ člověkovi. V každém případě by se mnou stejně nějakou dobu nemluvila.

Také se mi přihodilo, že mě oslovila jedna sousedka z domu, protože řešila, jak zabezpečit prosperitu balkónových a vnitřních květin po dobu její dovolené. Nevím, jestli jsem vyšla jako poslední možnost, z nouze ctnost, ale byla jsem tím pověřena. S vědomím, že udělala kozla zahradníkem, na dovolenou odjela, nicméně po chvilkovém výpadku zálivky, kdy celerová nať poněkud povadla, se mi podařilo zmobilizovat zodpovědnost a  rostlinky ožily. Majitelka zeleně může být spokojená.

Napadlo mě i vyrazit do přírody, do hor, za turistikou, kteréžto kouzlo jsem letos zase objevila. A taky bývá na horách o něco chladněji. Ovšem obecně vzato, v  horkých dnech opravdu není turistika tou ideální činností na léto. Rozdíl teplot nahoře a dole je tak 4 stupně a ještě se přitom potit vlastním úsilím?

Tak čím se ještě zabavím? Chodím za pejsky do útulku a běhám s nimi. Ne, neztratila jsem poslední špetku rozumu. Na jedné straně popisuji, jak nesnáším chůzi na slunku a na druhou stranu si koleduji o kolaps! Je to ovšem i o výběru vhodného oděvu, protože, to co nosím ke psům, bych si normálně do civilizace neoblékla. Všechno na mě visí, ale čím volnější, tím lepší. Taky vždy, když se psem vybíhám, dostane se mu poučení, že kolabovat můžu nejen já, ale i on, takové případy již tam také byly. Takže se je snažím držet trochu na uzdě a udržujeme rozumné tempo. A co víc, chodíme k řece, kde se chladí nejen pejsci, ale i já. Někdy jsem mokřejší než oni, ale oni si to užívají víc než já. Kolem  řeky mě pronásleduje bodavý hmyz, ale část se podaří odehnat repelentem, kterého mám v letošní sezoně extrémní spotřebu, část ulovím, než kousnou, část stihne bodnout ještě před tím.

A když tak obíhám s pejsky známý rajón, všimla jsem si nějaké stavební činnosti. Jeden s obsluhujících v útulku řekl, že to bude cyklostezka. Cyklisté tam jezdí zatím po poli, občas s těmi psy musíme uhýbat. Ale nezaregistrovala jsem snahy, že by chtěli projíždějící ochutnat. I napadla mě taková myšlenka, že bych si pořídila kolečkové brusle. Dovedete si představit ten fofr, když by se ti pejsci rozběhli, jak je jim přirozené, aniž by někdo omezoval jejich tempo a já se vezla za nimi? Ano slyším komentář známé, která pracuje v nemocnici na chirurgii: „Tys u nás ještě neležela, že?“ Ale je to lákavá myšlenka, budu na ní pracovat do příští letní sezony.

Ale víte co? I doma je dobře, když máte v ledničce pěkně vychlazený Birell nebo Plzeň. Nejsem alkoholik! Víte, jak je příjemné chlazení různých naraženin a namožených míst ledovou pivní lahví, nebo plechovkou?