Kroměříž, město holubů

Že jste ještě takové spojení s tímto vzácným architektonickým skvostem neslyšeli? Že to je urážka památek v Hanáckých Aténách, památek zapsaných na seznamu UNESCO? Ne, není, je to můj pohled.

Měla jsem tu čest se zúčastnit srazu známých blogerů v Kroměříži. Protože jsem si ve výčtu celebrit připadala svají slabou aktivitou poněkud nepatřičně, s radostí jsem tedy aspoň přispěchala jako taxikář k nádraží vstříc Jitce Štanclové a Jaromíru Šišovi. Že jsme při cestě na nedalekou ubytovnu objeli půl Kroměříže, by tedy ještě mělo doplnit název o … „a jednosměrek“.

Pak se nedivte, že první, co vyprahlému hrdlu přišlo na mysl, památka nepamátka, bylo toto.

A po příjemném posezení u domácích následoval pochod noční Kroměříží s budovatelskou písní na rtu. A protože moje vášeň jsou fotky za kuropění, předpokládala jsem krátký spánek.

Probuzení však bylo přímo brutální. Na střeše nad okny seděl holub. Vrkal, nebo spíše křičel – jdi už, jdi už! No, na zabití.

Nelenila jsem a vyštrachala se na křeslo a do střešního okna.

Ale abychom nezamluvili to kuropění.

Ráda chodím a fotím brzy. Nikdo vám nezaclání, nemusíte čekat, až vám vyklidí prostor před objektivem.

Tož se pokochejte se mnou – uličky, zákoutí, památné budovy, kostely i zámek. Bez lidí, jen tak, potichu, ať nikoho nevzbudíme.

A kde mám ty holuby?

Vidíte ho, jak sedí drze kohoutovi na ocasu?

Neustále mi byli v patách a sledovali, co činím.

A ty poletující tečky nad náměstím?

Ty antiholubí zábrany?

Město holubů.

Ale pojďme dále.

V tomto parčíku jsme posnídali. Za dohledu stálých obyvatel.

To asi není pro holuby.

Vydatně posilněni jsme vyrazili do barevného mumraje.

První kroky skupiny vedly k občerstvovně, už bylo dost teplo.

A pak vzhůru do Květné zahrady. Mnozí přede mnou už prezentovali podrobněji a lépe, tak jen střípky.

V kurzu byly i klobouky.

Jitka na něj byla náležitě pyšná.

Ale já stejně nejraději fotím psy, byť jsem jich moc nepotkala. Do památek nesmí.

Toto byl první obyvatel, kterého jsem potkala nad ránem. Samozřejmě s páníčkem. Věřím, že se tam ještě někdy za kuropění potkáme. I s vrkajícím holubem.

PS:

Všechny fotky jsou opravdu moje. Uznejte, kdo by se mnou bloumal nad ránem?