Jen takový pocit marnosti

Nedávno jsem psala, že pocity je lépe někdy vyjádřit obrazem. Na něco však nestačí ani obrázek, ani slova. Něco, co se dotýká vnitřního přesvědčení a morálních zásad. A je vám z toho hodně smutno.

Atmosféra posledních dní je ponurá a uplakaná.

Zazáří zase někdy slunce?

Někdy jen to stačí, aby měl člověk chmury na duši. A do toho vám přijde někdo, kdo zacílí na vaše přesvědčení, léta budovanou spolehlivost a pocit loajality vůči profesi. Nabídka, žádost, která otřese pocitem důvěry. Ano, vysvětlili jsme si následně názory a postoje. Ale i tak … už to nebude, co bývalo.

Tak si aspoň děláte naděje, že jinde je to v pořádku a jdete si osvěžit duši malým zázrakem.

Rodiče se usilovně snažili. Péče o křehoučké tvorečky přinesla plody.

Holátka za krátkou dobu povyrostla.

Dokonce první z klubka opeřenců, zřejmě první vylíhnutý,  již vylétl za bedlivého dohledu matky.

Malý rehek.

Tak si řeknete, aspoň v přírodě je to ještě v pořádku. 

A znovu přijde něco, z čeho se vám chce akorát brečet. Opět se chystám na výlet na Hukvaldy. Ale …

… je to moje poslední fotka Lišky Bystroušky? I já jsem nejednou leštila ocásek pro štěstí.

Médii proběhla zpráva, že kdosi odcizil samotnou Lišku i s cedulkou. Dílo, které je synonymem Hukvald a troufám si tvrdit, že to je na Hukvaldech jeden z nejfotografovanějších objektů.

Ale co se divím? Při dnešních vztazích mezi lidmi a celkové atmosféře ve společnosti?

Je-li to pravda, nebudu spekulovat, jestli jde o dílo vandalů, sběračů kovu nebo snad o touhu po neobyčejné trofeji? Za peníze lze koupit ledasco. Někdy i lidskou hrdost.

Tak takovým, ať to slunce raději nesvítí.