A zase Hukvaldy

Každý má rád něco jiného, já mám ráda Hukvaldy. V kteroukoliv roční dobu, ale obzvlášť v listopadu, kdy mám narozeniny.

Vloni jsem psala o své nové zvyklosti, na narozeniny si vzít volno a udělat si výlet na Hukvaldy. Letos nebudu popisovat větami, jsou věci, které se popsat textem nedají.

Je podzim, je zoráno.

Do toho lesíku jsme se jednou vypravili s taťkou (před čtyřiceti a vice lety) na vánoční stromek.

Oblíbená škarpa ...

… zde jsem skončila i s kolem v kopřivách (popsáno v článku „Že jsem radši nešla venčit“)

Pěšky se ta cesta do kopce táhne. Na kole je to rychlejší.

 Kde se tam vzalo v poli auto?

Vzadu rozhledna na Velkém Javorníku.

Ale konečně  „korýtka“.

To tam již brzo budu.

Tak zde cestu ukončím.

Oblíbená hospůdka „U Námořníka“.

Ale ať vydržím, tak aspoň vdolek z pověstné pekárny.

Obora vítá.

Šálí mě zrak? Dnes otevřeno?

Nelením a klušu do kopce. Ale musím se zastavovat, nedalo mi to. Listí se třpytí, poletuje.

Jsem na hradě, opravdu je otevřeno, je třeba zakoupit vstupenku.

Pokladní usnuly.

Tak potichu projít a nahlížet jinýma očima.

Ovšem pokladní hlídá i odchod.

Zpáteční cesta - až oči přecházejí.

Bohužel, i zde řádil v posledních dnech větrný živel.

Ale obyvatelé obory zůstali.

Ale je snad možno vymyslet lepší kompozici na závěr?

Steak z panenky na živém ohni. U Námořníka.

Číšník se zeptal, ví, že si pokaždé dáváme totéž: "Budete dámy měnit něco na svých zvyklostech?" 

Nebudeme, proč taky?